Praha leží ve středních Čechách v údolí při dolním toku Vltavy v prostoru označovaném jako pražská kotlina. Geologicky je historie pražského území stará 640 milionů let. Během této doby zalilo tento prostor třikrát moře: naposledy ve druhohorách asi před 80-100 miliony let. Geologický základ tvoří starohorní a prvohorní horniny, především břidlice, droby, buližníky aj., které doplňují druhohorní pískovce a slínovce (opuky), vzniklé z usazenin na dně druhohorního moře.

Nejvyšším bodem popisovaného území je vrch Petřín (318 m), mezi další výraznější patří Vítkov (270 m) a Vyšehrad (231m). Na Petříně se ve středověku těžila opuka, v 19.století pokusně i slabé sloje hnědého uhlí.

Určujícím tokem historické Prahy je Vltava, která město dělí do dvou částí. Podoba Vltavy se během staletí měnila. Vznikaly a zanikaly na ní četné ostrovy, již od středověku regulovaly její tok jezy. Z nich pak odbočovaly mlýnské náhony. Jedním z nejstarších náhonů je Čertovka, dlouhá 711 m, která odděluje ostrov Kampa od malostranského břehu. Vznikla ve 12.století. Prahou prochází vltavská vodní cesta z Mělníka pod hráz Slapské přehrady, splavná pro lodě o nosnosti 700t.

Podnebí Prahy je sušší a teplejší, než by odpovídalo zeměpisné poloze. Před vlhkými západními větry město chrání okrajová pohoří. Pražská kotlina je nedostatečně provívána větry, často se v ní usazuje kouř, mlha a smog, v zimě pak studený vzduch.

Na vznik Prahy měla vliv výhodná poloha na křižovatce dálkových cest. Severně i jižně od města protéká totiž Vltava hlubokým kaňovitým údolím, pouze v prostoru pražské kotliny bylo možné ji překonat pohodlnými brody. Proto se sem již v předhistorických dobách sbíhaly cesty, spojující různé kulturní oblasti Evropy.

Historické jádro města představuje: Pražský hrad a Hradčany, Malá Strana, Staré Město a Josefov, Nové Město a Vyšehrad. Od roku 1992 je historické jádro Prahy o rozloze 866 ha zapsáno do knihy UNESCO, seznamu kulturného dědictví.